Dvanáct dní v Zemi půlměsíce

Lezci, skalkaři, boulderisti, zkrátka všichni ti dobrodruzi, co se baví lezením po šutrech libovolně vysokých, všemožně tvarovaných a bůh ví jak geologicky utvářených, mají jednoho velkého nepřítele - zimu. Jistě, jsou tací, kteří pod postelí schovávají mačky, na podzim přibrousí cepíny a každou noc sní o čerstvě narostlých rampouších kdesi vysoko nad zasněženou tatranskou dolinou. Ti, kteří se však raději utápí v paprscích zapadajícího slunce jen tak v šortkách, pro ty představuje dlouhá a pochmurná zima nekonečný zdroj zoufalství a deprese. Jejich touhu po vyhřáté skále, vůni borovicových lesů a zpěvu ptáků poletujících kolem, nemůže ani nejlepší umělá stěna uspokojit. Tak žijí den za dnem, týden za týdnem a cítí, že se baterie pomalu vybíjí. Až jednoho dne ukáže: empty. A oni vědí, že se něco musí stát.

Namačkaní v dodávce místního autodopravce uháníme nocí skrz spící Antálii. Uvnitř auta, kde je nás o jednoho více, než je uvedeno v technickém průkazu, je cítit vzrušení a nervozita. Také je zde cítit nafta, ale s tím si nikdo z nás hlavu neláme. Především řidič ne. Ve volných chvílích mezi laděním rádia a hledáním nabíječky v přihrádce u spolujezdce, chaoticky mění jízdní pruhy a předjíždí každého, kdo se v tuto pozdní dobu pohybuje na silnici. Nezvyklá kombinace melodických tureckých popěvků a evropského diskotékového rytmu linoucí se z reproduktorů nás utvrzuje v tom, že jsme opravdu na jiném kontinentu.

Kolem druhé hodiny ráno zastavujeme ve spícím kempu. Měsíc, který je právě v úplňku, vykresluje kolem nás neurčité obrysy skal. Scenérii dotváří hora, ne nepodobná slavnému Eigeru, jejíž vrchol stále ještě pokrývá sníh. Naše touha je tak velká, že ihned vybalujeme materiál a za svitu čelovek podnikáme první z mnoha výstupů našeho výletu.

Teprve nadcházející ráno nám odhaluje skutečnou krásu tohoto místa. Kemp se nachází v údolí obklopeném nádhernými vápencovými stěnami. V kopci nad ním leží vesnice Geyikbayiri, která propůjčila název celé této oblasti. Pětkrát denně se z tamního minaretu ozývá adhan, výzva k modlitbě.

V kempu potkáte lezce z celého světa. Někteří bydlí v bungalovech, jiní přespávají ve stanech. Společně lezou, vaří, večer se sejdou u ohně a hrají na kytaru, debatují, nebo třeba žonglují. Národy tu neexistují. Je úplně jedno, odkud kdo přijel. Všichni jsme lezci. Vedle našeho bungalovu spí ve stanu Natt: „Já jsem ze států, vypomáhám tady v kempu v kuchyni a když mám volno, tak lezu. Jsem tu už tři měsíce.“

Geyikbayiri dnes patří k jedné z nejlepších lezeckých oblastí na světě. Nedávno ji ale objevili i vyznavači jiného sportu. Turkish highline carnival je setkání hajlajnistů z celého světa. Ti mezi dvě skály napnou popruh, po kterém poté přechází. Trošku to připomíná provazochodectví, ale to před nimi raději neříkejte. My jim říkáme páskoťapky. Někteří z nás nemohli odolat pokušení, ale brzo zjistili, že ačkoliv umí chodit po lajně natažené těsně nad zemí, ve dvacetimetrové výšce je to něco jiného. Neudělali ani krok. Zato jsme následně se zatajeným dechem sledovali Peeta, jednoho z nejlepších českých hajlajnistů, jak přechází sem a tam bez jištění. Večerní párty se protáhla do noci.

Místní lidé se živí především zemědělstvím a jsou neuvěřitelně přátelští. Chovají stáda koz a ovcí, pěstují citróny, pomeranče, papriky, rajčata. Když se zde před patnácti lety objevili první lezci, nechápali, kdo ti podivíni jsou a co tu vlastně chtějí. „Slezte dolů, vždyť se zabijete,“ volali na ně a nevěděli nic o lezeckém sportu, lanech ani jištění. Dnes jim celosvětová popularita této lokality přináší nové možnosti obživy. U silnice pod skalním sektorem Sarkit žije právě jedna taková rodina. Před dům postavili několik stolů a židlí a nabízí lezcům občerstvení. Děti, které již trošičku ovládají angličtinu, přijímají objednávky a tlumočí je rodičům. Na jednom ze stolů stojí kamínka pro přípravu čaje. Paní domácí peče placky plněné skopovým masem, sýrem, nebo zeleninou. Vůně hořícího, nám neznámého dřeva doléhá až ke skalám a láká k návštěvě. Turci, jakožto muslimský národ, alkoholu neholdují, avšak byznys je byznys. Hlava rodiny se sklání k maltou zašpiněnému kyblíku a vytahuje z něj pár lahví Efesu, nejznámějšího tureckého piva. Culí se na nás a je vidět, jak rád by si popovídal. Anglicky ale neumí, tak jen na prstech ukáže, kolik lir jsme mu dlužni a mizí v útrobách svého domu.

V neděli, kdy už sil na lezení mnoho nezbývalo a kůže na prstech se ztenčila natolik, že snímač otisků na notebooku odepřel přístup, jsme se vydali do nedaleké vesnice na nákupy. Jednou týdně se zde konají trhy, na kterých nakoupíte ovoce, zeleninu, koření, med a spoustu dalších dobrot. Nechybí samozřejmě čaj, placky ani kebab. Největším překvapením však bylo nám známé ovoce. „Právě jsem zjistila, jak chutná pomeranč,“ komentovala Péťa kolektivní poznání. Gurmánské zážitky pak dovršila večeře v jedné z místních rybáren. Salát z čerstvé zeleniny nabízel chuť, kterou jsem nikdy nepoznal. Kukuřičný chléb a několik druhů pomazánek vzbudili pochybnosti, jak se do nás vejde hlavní chod. Když se však před námi objevil pečený pstruh, nikdo neváhal. Noční procházka pod hvězdnou oblohou nad svítící Antálii kdesi pod námi napsala pomyslnou tečku za touto expedicí.

Je mnoho věcí, o kterých bych mohl psát. O nejlepším lezení, které jsem zažil. O skvělých, přátelských lidech. O želvách procházejících se pod skalami. O atmosféře, kterou v lezeckém kempu zažijete. Jsou to ale jenom slova, pocity věrně popsat nedokážu. Vracíme se domů a baterie hlásí: full. Víme ale, že jsme zde nebyli naposledy. Kdo se k nám přidá?

Text vnzikl na základě zážitků ze dvou výprav. Přiložené fotky jsou z výpravy třetí. Opravdu se nám tam líbí...